Invisible by askeze on polyvore.com
Tak konečně se nám podařilo navštívit výstavu o které jsem zde již psala - Neviditelnou výstavu na Novoměstské radnici. Skupinky jsou po osmi lidech a s sebou si nesmíte brát téměř nic, tedy nic co by mohlo narušit atmosféru výstavy, jako je světlo z mobilních telefonů, hodinek apod., k tomu jsou určeny zamykací skříňky. Za zavřenými dveřmi na nás čekala moc milá průvodkyně, která nás uvedla do světa nevidomých, kterou ona sama je. V jejím hlase bylo cítit bezpečí a my za ním šli.
Držte se vpravo, držte se vlevo, teď se nacházíte v kuchyni, prohlédněte si vybavení, sporák, lednici, nádobí, židle a můžeme pokračovat do obýváku, pozor bude tam schod, držte se vpravo, nalezneme sedačku a další vybavení. Všechno jsme viděli, naráželi jsme jeden do druhého, ale pohled na běžné věci, se kterými se denně setkáváme a připadají nám tak normální, jsme najednou mohli vidět pouze rukama, kterými vidí nevidomí. Ještě prohlídka koupelny a už jsme na verandě, která vede na ulici. Na ulici! Všude byly zvuky aut, řev lidí a šumy, které slyšíme běžně v ulicích. Přejít silnici, nakoupit v pouličním stánku zeleninu, kterou poznáte čichem, dále míjíte stánek s novinami a například také hospodu. Narážíte do laviček, sloupů a do lidí, vše vnímáte rukama, všude je absolutní tma, ani záblesk světla, prostě nic. Poznávám fichtla, trabant a už se ocitáme v lese. Zvuky ptáků, které nevidíme, stromy, kůže zvířat, krmelec a kamna, které po hmatu nepoznávám, takže mnoho znás by se jistě spálilo. Jdeme do jakési džungle, nebo co to mělo přesně být, kde zvuky zvířat zní až děsivě a přechod po lanovém mostě také není ideální zážitek, strach je možná silnější. Zajímavá byla i výstava soch, které jsem moc po hmatu nepoznávala, ale chce to asi větší cit v rukou.
A jsme v baru, kde si vybíráme místa k sezení a paní průvodkyně nás obsluhuje. Kafe jsem si raději nedala, tak alespoň pivo na baru, jakožto pěkné zakončení neobyčejné výstavy ve tmě.
To že vidíme není samozřejmost, nemusí to být napořád a "vidět" to co jiní nevidí, nikdy neviděli a vidět nebudou je dar.
Představte si, že nevíte, jak vypadají barvy, krajina kolem vás a jak vypadáte vy sami. Obdivuji je, že i přesto dokáží žít téměř normálně, jako my ostatní.
www.neviditelna.cz
Tak konečně se nám podařilo navštívit výstavu o které jsem zde již psala - Neviditelnou výstavu na Novoměstské radnici. Skupinky jsou po osmi lidech a s sebou si nesmíte brát téměř nic, tedy nic co by mohlo narušit atmosféru výstavy, jako je světlo z mobilních telefonů, hodinek apod., k tomu jsou určeny zamykací skříňky. Za zavřenými dveřmi na nás čekala moc milá průvodkyně, která nás uvedla do světa nevidomých, kterou ona sama je. V jejím hlase bylo cítit bezpečí a my za ním šli.
Držte se vpravo, držte se vlevo, teď se nacházíte v kuchyni, prohlédněte si vybavení, sporák, lednici, nádobí, židle a můžeme pokračovat do obýváku, pozor bude tam schod, držte se vpravo, nalezneme sedačku a další vybavení. Všechno jsme viděli, naráželi jsme jeden do druhého, ale pohled na běžné věci, se kterými se denně setkáváme a připadají nám tak normální, jsme najednou mohli vidět pouze rukama, kterými vidí nevidomí. Ještě prohlídka koupelny a už jsme na verandě, která vede na ulici. Na ulici! Všude byly zvuky aut, řev lidí a šumy, které slyšíme běžně v ulicích. Přejít silnici, nakoupit v pouličním stánku zeleninu, kterou poznáte čichem, dále míjíte stánek s novinami a například také hospodu. Narážíte do laviček, sloupů a do lidí, vše vnímáte rukama, všude je absolutní tma, ani záblesk světla, prostě nic. Poznávám fichtla, trabant a už se ocitáme v lese. Zvuky ptáků, které nevidíme, stromy, kůže zvířat, krmelec a kamna, které po hmatu nepoznávám, takže mnoho znás by se jistě spálilo. Jdeme do jakési džungle, nebo co to mělo přesně být, kde zvuky zvířat zní až děsivě a přechod po lanovém mostě také není ideální zážitek, strach je možná silnější. Zajímavá byla i výstava soch, které jsem moc po hmatu nepoznávala, ale chce to asi větší cit v rukou.
A jsme v baru, kde si vybíráme místa k sezení a paní průvodkyně nás obsluhuje. Kafe jsem si raději nedala, tak alespoň pivo na baru, jakožto pěkné zakončení neobyčejné výstavy ve tmě.
To že vidíme není samozřejmost, nemusí to být napořád a "vidět" to co jiní nevidí, nikdy neviděli a vidět nebudou je dar.
Představte si, že nevíte, jak vypadají barvy, krajina kolem vás a jak vypadáte vy sami. Obdivuji je, že i přesto dokáží žít téměř normálně, jako my ostatní.
www.neviditelna.cz
